LABO
Kořen latinského slova contemplatio, z něhož pochází slovo kontemplace neboli usebrání, odkazuje mimo jiné ke slovu templum: chrámovému prostoru, v němž antičtí auguři (kněží-věštci) hádali osud z letu ptáků nebo spleti zvířecích vnitřností. Letošní program sekce LABO, jež je jako obvykle prostorem pro vše Labyrintózní-Atmosférické-Brizantní-Oneirické (jedním slovem: nepopsatelnózní), nabízí právě takový posvátný okrsek: hortus clausus pomalého snění, kde se ve svém živlu ocitnou zvláště ti, kdož se domnívají, že příběh je na filmu to nejvíce zbytné. Proč ostatně o kráse vyprávět, když ji mohu ukazovat-zakusit-prožít? Proč doufat v nenadálý dějový zvrat, když se mohu oddávat rozkoši z plavně se rozvíjejícího obrazu-růže, jako když si posté přeříkávám TEN jediný verš oblíbené básně nebo povaluji na jazyku trpkost vybraného vína: jen pro chuť samu, způsob, jakým na jazyku taje a zní? A kdo ví, třeba se i vám při onom ztrácení se v prolukách zdejších filmů podaří zahlédnout něco z věcí příštích. Jejich tvůrci rozhodně nejsou z těch, kteří by nostalgicky...
Ale ne, tohle nebude fungovat. Tohle vážně nepůjde. Když si TOHLE někdo přečte, zbrunátní, nafoukne se, promění se v žábu a kdovícoještě, no fuj. A z toho by bylo jenom mrzení. Takže znovu. A lépe. A méně... však víte, však víš.
New York. Velké jablko. Nakousnuté zimou. Otrávené. Jako to pro Sněhurku, bílou jako ovce nebo snědek nebo cokoliv čistě bílého, co vás zrovna napadne. Polygonové sněhové vločky se kupí na polygonové dlažbě. Textury šedé zrnité nenápadné jako myš, cosi o betonu, sklu, ocelově pokroucené sny, nosníky pobité sponami reznoucích nýtů: to všechno po finálním patchi konečně bez bugů a otravného klipování. Corbusierovsky strohé věžáky se tyčí kolem vylidněného bulváru jako ospalá všednost, ze které nevede úniková cesta. Na titulní straně novin se zastavil čas. Z východu metra vane povadlý ornament zmizelého davu. A tady jsme. Parta přátel, ostrostřelců, hochů od rány, zocelených nekonečným grindováním v onlineovém světě bez svědomí (opakuj si mantru: smrt-je-zkušenostní-komodita), tiché siluety v chladné bělozáři urbánního sněhu. Nad ránem, které vypadá a tváří se jako večer. A možná to ve skutečnosti je večer. Postapokalyptický srpek večera v postapokalyptickém městě, které nikdy nespí. Smutný. Zasmušilý. Po kotníky zasypaný sněhovými sazemi.
Vraždy havranů nám hladově krouží nad hlavou. Dneska ovšem nemáme v úmyslu životy brát: i kdyby virtuálně. Vyrážíme na komentovanou pacifistickou prohlídku po místních pamětihodnostech. Vypadá to jako skvěle strávený večer, všichni se baví, očekávání jsou vysoká, průvodce je prý odborník na slovo vzatý, ostatně říkají, že je zdejší rodák, a to-už-něco-znamená. A hlavně: nebude prolita žádná krev! Naše, cizí, žádná. Ale to už jsme laskavě vyzváni, abychom... „Pohleďte vzhůru! Vidíte to matně ozářené okno do dvora? Ten balkón-vedle-balkónu? Máte veliké štěstí, opravdu veliké. Jste jedni z mála, kteří kdy něco takového spatří.“ sděluje nám průvodce a mne si při tom prokřehlé ruce. A už to vidíme všichni, no vážně: na jednom z balkonů napohled obyčejného řadového činžáku s cihlovou fasádou právě probíhá úkladná detektivka, která se escherovsky zakusuje sama do sebe, kreslí rukou, která sebe sama proklála špalíčkem kreslířského uhlu v zuřivém aktu kreslení. Na jeden-jediný-záběr!
Snažíme se to všechno nějak pobrat, ale to už míjíme přístav a naše zraky upoutá kotvící nákladní loď. Loď-palindrom, teď po můstek porostlá býlím zimy, zpola ztracená v polární signální bezrozměrné mlze, stíny se plazí mezi průmyslovými kontejnery pokrytými jemným popraškem radioaktivního sněhu, do přídi suše naráží přízračný příboj; zamrzlá ve věčném ledu čekání, prázdné kajuty zarytě mlčí do opuštěné izometrické noci. Automaticky. Nevyhnutelně. Myslíme na smrt a práchnivění. Na věčný návrat, který se jako bílé nitky houbových vláken prohlodává-prodírá-vine všemi pozemskými věcmi: pomalý proces životadárného tlení, rozkladu, vybělené tesáky pokryté ledovým povlakem hniloby. Při té představě nám kolektivně přeběhne mráz po zádech. Ale ne, tohle je příliš morbidní a temné. Pojďme odtud, radí průvodce. A my přikyvujeme – naši avataři přikyvují – a poslušně mu klušeme v patách.
A takhle to jde po většinu večera, dokud se nevrátíme (celí rozbolavělí a uondaní) do tepla vlastních nevirtuálních těl a s otevřenýma očima nesníme na rozestlané pelesti o docela jiném (exotičtějším) životě. Ach! Mít tak pokoj s vyhlídkou na kokosové palmy šustící v mořské bríze jako ten rozedraný mikrotenový sáček uchycený v koruně stromu v závěru jednoho z Išigurových mlžirománů, jen si tak vzpomenout, jak se jmenoval, ale to nevadí! A na slunečníky třepetající se v témže mírném, hřejivém vánku. Na písčitou pláž pokrytou naplavenými plastovými kelímky a zmateným couváním krabů. A kéž by mi tak splýval do ucha roboticky znějící ženský hlas a vysvětlil mi, klidně v thajštině, klidně v angličtině, zkrátka jakkoli, fyziologii mořských vln. Aha, tak takhle to je! Takhle vznikají! Moc hezké, no ano. A než se nadějeme, už se nám všem klíží krhavá očka a pomalu padáme do milosrdných vod spánku, což je jen jiné pojmenování pro noc. A noc je něžná a stále ještě mladá...
Jo, tohle už by šlo. Tohle už je mnohem lepší. I když, nezlobte se, pořád to není tak úplně standardní anotace, kterou člověk čeká na seriózním filmovém festivalu, že? Ale budiž. Ono koneckonců říct: „Tohle není anotace“, by bylo asi stejně přínosné, jako prohlásit: „Tohle není fajfka.“ Což je pochopitelně svatosvatá pravda. Poněvadž to není fajfka, ale čibuk. Poněvadž to není čibuk, ale lulka. Poněvadž to není lulka, ale dýmka. Poněvadž všechno-záleží-na-délce-troubele.
A kdo má v dnešním světě čas na hrdinství?
Luděk Čertík
