Místo zvané realita

Pravděpodobně znáte ten pocit. Na první pohled se všechno zdá zcela normální. Takříkajíc in Ordnung. Je brzké ráno. Lidé pokojně vycházejí z kostela. Kdesi štěkají psi. Na hromadě starého haraburdí nehybně sedí černobílá kočka. Ponožky a spodní prádlo se pohupují na prádelní šňůře. A pak se najednou objeví lunární vozítko se dvěma americkými astronauty. Ale nejste na Měsíci, nýbrž na Islandu. A píše se rok 1966. Upřeně pozorujete jednoho z astronautů, jak divoce gestikuluje na ovce blokující cestu, když si najednou uvědomíte, že všichni kolem vás (ach ano, celou dobu si vás s krajním podezřením měří hlouček úplně cizích lidí) mají přes obličej lepenkové masky s Ježíšovou podobiznou. „Neboj sa!“ utěšuje vás jeden z mnoha obskurních jakožeJežíšů, ale to už přemítáte nad tím, kde se na cestě v parku ZASE! vzala dětská panenka (tyhle domýšlivé-gotické-nesmysly by měl někdo konečně zakázat!) a proč ZASE! nějaký pomatenec huláká do noci jako na lesy, v Londýně se opravdu nedá důstojně žít. Čím dál tím víc tudíž propadáte dojmu, že jste se stali obětí jakési temné konspirace, protože ten nově zakoupený stoleček z IKEY (podobně jako ty předchozí dvě skřínky, sedačka, almara, knihovna a postel) opravdu nejde, miláčku, smontovat – dívali jste se už úplně všude (ano, dokonce i TAM, medánku), ale jako naschvál chybí několik šroubků. A tak není divu, že se jednoho dne přistihnete, jak usedavě pláčete před Rothkovými abstraktními plátny v nejmenované losangeleské galerii, na krku krizi identity a v patách vašeho nového korejského guru-kulturistu v zářivě růžových tangách, a s láskou ještě vzpomínáte na poslední firemní pobyt v nudistických lázních, jakkoli to jinak bylo fiasko jako dron. Totiž hrom. Načež se probudíte s úděsnou bolestí hlavy na klinice v Uppsale („V Uppsale!?“ hlesnete nevěřícně na sestru v bílém) a od lékařky s indickým přízvukem – zatímco vděčně chroupete pizzu-první-pomoci s čerstvou rukolou – odevzdaně přijmete novinu, že trpíte nevyléčitelnou formou kocoviny. „Takže to celé byl jen sen?“ špitnete s nadějí v hlase, ale moc dobře víte, že v místě zvaném realita je možné cokoliv. Zvláště pokud je to reálprostor filmový, kde hranice nevytyčuje pravděpodobnost a fyzikální zákony, ale bezbřeze bujná tvůrčí fantazie.