S láskou, Gabriel
Už se vám někdy vprostřed noci zjevil matčin káravý přízrak v zelenavém obláčku toxického pšouku, aby vám vyčinil za to, že se vlastní rodičku snažíte vytěsnit ze svého (ne)dospělého života? A už jste se někdy čirou náhodou zúčastnili futuristické hry na středověk, v níž vám připadla role nuzného a zbídačeného hrbáče, přepadla vás smečka hladových vlků, zadusili jste se na zubní protéze, když se vám kdosi pokusil do úst nacpat mrskající se rybu, a poté celou noc někdo neuctivě vláčel vaše bezvládné tělo sem a tam, až jste nakonec ze vší té komoce nevěděli, kde vám hlava stojí? A snili jste někdy o tom, že byste se na pár dní stali domorodou dívkou z hloubi amazonského pralesa, která (neptejte se nás proč) dokáže zahrát na klavír kompletní Chopinova nokturna a její nejlepší přítel je poletující robotické těžítko s naprogramovaným komediálním talentem a hlasem tříletého dítěte? A konečně: Měli jste někdy, promiňte tu zvědavost, alespoň nejasný pocit, že Marie Bonapartová vypadá z jistého úhlu a v jistém světle jako... inu, jako velký zlatý falus?
Ne? Nevadí! Krátkometrážní filmy samozvaného enfant terrible (čili nepodarka, kromobyčejně odporného dítěte či nezvedeného potomka) portugalského filmu Gabriela Abrantese vám všechny tyto zásadní nedostatky bohatě vynahradí. Při jejich sledování se ocitnete na území nikoho a všech současně, kde nic není příliš uhozené, nic příliš trapné, absurdní nebo nedotknutelné a kde je zároveň dočista všechno praštěné, přemrštěné, nemožně a nevkusně trapné, asi jako nepříliš bystrý vrcholový fotbalista se slabostí pro štěňata pekingských palácových psíků, jehož žluté Lamborghini (jaká náhodička!) právě zaparkovalo před laboratoří doktorky Lamborghiniové. Musíme vás však zavčasu varovat. Čím delší dobu v jejich šibalsky potměšilém objetí strávíte, tím silnější bude zřejmě i podezření, že tu něco dost zásadním způsobem nehraje. A s narůstajícím indexem znepokojení (jak jej v jedné ze svých světlejších chvilek definoval ruský radioamatér a sběratel zakavkazských lidových písní Semjon Oparin) se začnou vynořovat i neodbytné otázky.
Co měla, u všech rohatých i svatých, znamenat ta bizarní reklamní vsuvka, v níž se zcela neeroticky působící muž v těsných bílých slipech zpomaleně vynořuje z mořských vln jako špatný vtip na Botticelliho Venuši? Promiňte, ale opravdu jsem právě viděl scénu, v níž trojice velkotlamců zpívá a capella soulový flák Tommyho Hunta Human („Ó pane, proč učinils mě člověkéééem?“), zatímco kamera pomalu zoomuje na jejich po zuby ozubené velkotlamy? A vůbec, proč tady nic nedává sebemenší smysl, dokonce ani to, co smysl ještě před chvilkou jakžtakž dávalo? A proč se zdá, že za vší tou nevážností se krčí něco znepokojivě vážného, asi jako když v dětském pokoji objevíte aligátora podřimujícího vedle rozestlané postýlky nebo zjistíte, že Andy Kaufman nikdy nebyl na Měsíci, i když vám celý život tvrdili opak? Kde začíná jedno a končí druhé? Proč jsou věci absolutně nemístné pronášeny tak smrtelně vážným tónem? A jak s tím vším souvisí bavorský akcent Wernera „Synku, synku, cos to proved“ Herzoga?
Pokud vám lehce zatrnulo, vězte, že není třeba se ničeho obávat. (Tedy v zásadě.) Tvorba Gabriela Abrantese zkrátka jen dává za pravdu mnohasetleté moudrosti, že cesta nahoru a dolů je jedna a táž. Nebo také (dáváte-li přednost poněkud modernějšímu slangu): že duchovní nemá nikdy příliš daleko k duch(h)ovnímu. Všichni koneckonců dobře víme, co o vztahu mezi vážným a nevážným pronesl starý dobrý Ludwig Wittgenstein (a ne, nemyslíme toho obuvníka):
„Kdyby kadeřavý salát uměl mluvit, začal bych už konečně abstinovat.“
Luděk Čertík