Možnosti dialogu
Je jedno, jestli spolu hovoří muži, nebo jde o dialog mezi mužem a ženou, Švankmajer bez použití jediného slova na trojici příkladů ukazuje, že v komunikaci vládne agresivita, boj o dominanci, sobectví, neochota až neschopnost naslouchat druhému. Destrukce je tu podána prostřednictvím oslnivých animačně výtvarných metafor.
- Československo
- 1982, 12 min
- Režie: Jan Švankmajer
- Kamera: Juraj Galvánek
- Střih: Marie Zemanová
- Scénář: Jan Švankmajer
- Výtvarník: Jan Švankmajer, Eva Švankmajerová, Veronika Hrubá
- Produkce: Jaromír Kallista
- Výroba: Athanor s.r.o.
Jan Švankmajer
Jan Švankmajer (1934, Praha) nezapře ve svém obdivuhodně rozsáhlém díle vzdělání loutkáře a myšlení surrealisty, pro něhož je cokoliv předmětem sarkastické analýzy, šokující i osvobozující tím, co nalezne pod povrchem napohled známé, až banální reality. Svébytné loutky vlastně použil jen výjimečně (Rakvičkárna, 1966, a Don Šajn, 1970), jako ony se ale chovají všichni jeho „hrdinové“, ať už jsou reliéfní jako v Et cetera (1966) a Mužných hrách (1988), reprezentovaní pouze svými atributy (Piknik s Weissmannem, 1968; Žvahlav, 1971), anebo představovaní živými herci (Zahrada, 1968; Spiklenci slasti, 1996). Stále týž výraz, stereotypní gesta a pohyby, prázdná hlava, snadná manipulovatelnost. Takoví jsme my všichni a je třeba nám to důrazně připomínat.